"Očima Cyrila Höschla". Reflex 47/2002, str. 17.

28. 11. 2002


Jak je možné, že si člověk pamatuje drobné a naprosto nevyznamné zážitky z
dětství nebo zkrátka z velmi dávné doby a na druhou stranu si nevzpomene, co
měl předevčírem k obědu?. Jak vůbec mozek třídí informace pro zapamatování ?

Petr z Litvínova

P:S: Vaše sloupky v Reflexu jsou strašně zajímavé, děkuji a přeji Vám a
hlavně všem čtenářům Reflexu, aby tam Váš sloupek zůstal co nejdéle.

Paměť živých tvorů je součástí onoho tajemství, kterému říkáme vědomí, „já“, mysl nebo duše. Zdá se, že nejen člověk, ale i ostatní živočichové mají od každého z toho trochu nadrobeno, protože principy, které v souvislosti s pamětí lze studovat v mozku, jsou společné. Pamětí je několik typů a ty jsou obslouženy odlišnými principy i strukturami. Paměť můžeme posuzovat například co do délky uchování informací. První je paměť čistě provozní - velmi krátkodobá (okolo vteřiny), jakési zachycení tvaru či obrázku (ikonická), nebo zvuku (echoická), který uchovat nepotřebujeme, proto se dál neskladuje. Druhá je krátkodobá (vteřiny až minuty), například zapamatování si telefonního čísla od pohledu do seznamu až do chvíle jeho vytočení na telefonu.
Střednědobá (pracovní) paměť zajišťuje uchování informace po dobu hodin až dnů (v které opravně mám televizi, koho jsem dnes už pozdravil), ale potom se maže, protože v řádu dnů jsou ony informace důležité, ale dál už ne. Konečně je paměť dlouhodobá až permanentní, která trvá léta nebo i celý život (jak se jmenuji), není-li zničena chorobou. Co se kvality týče, jsou dva hlavní druhy paměti: Explicitní (deklarativní), jakýsi seznam, katalog, a implicitní (procedurální), jakýsi návod, kuchařka. První odpovídá na otázku „co?“, druhá na otázku „jak“? Explicitní je vývojově novější než implicitní, je přístupná vědomí a může být v abstraktní formě (v pojmech). Může uchovávat jak fakta (sémantická), tak příběhy (epizodická). Implicitní paměť je utvářena podmiňováním jako u pavlovovských psů (asociativní) anebo jinými mechanismy (neasociativní). Klasické podmiňování spočívá v tom, že nějaký vrozený (nepodmíněný) reflex, například slinění při pohledu na kapající citron, je časově spojen s jiným podnětem, například zvukem zvonku, který po určitém počtu opakování vede ke slinění rovněž. Jiné je takzvané instrumentální podmiňování, které si lze představit jako učení na principu pokus-omyl. Mezi uvedenými typy uchování informací a dovedností jsou různé přechody. Jeden typ se může měnit v jiný, například když se vědomé řízení auta u začátečníka změní posléze v automatickou „procedurální“ dovednost. Jednotlivé druhy paměti jsou obslouženy různými mozkovými strukturami, například hipokampem a spánkovým lalokem (fakta, příběhy) či amygdalou, striatem a mozečkem (dovednosti a návyky). Na buněčné a molekulární úrovni je tomu tak, že dlouhodobě uchovávané informace jsou přímo „fyzicky“ kódovány do podoby bílkovin a synaptických spojení. Mechanismy, jakými se tak děje, jsou známy, padlo za ně několik Nobelových cen, ale není zde na ně místo. Ale nakonec něco pro potěchu: zkuste si na papírek bez dívání napsat vše, co jste si z tohoto sloupku zapamatoval - s odstupem hodiny, pak zítra a pak za týden. Ukáže se vám, jaká je mezi jednotlivými typy paměti proporce.