To malé ve velkém (očima Cyrila Höschla). Reflex 9/2002, str. 20.

7. 3. 2002


Plk.JUDr.Boh.Kotas z Policie CR Ústí n.L.se v TV Nova o vraždě vyjádřil jako o DOMÁCÍ ZABIJAČCE. Ještě mě z toho mrazí.Jsem v pořádku? Zorka

Přirozený jazyk je jako živá bytost: jinak se chová na úřadě, jinak v řeznictví a jinak v milostném objetí. Každý ten malý svět má svůj argot, žargon, slang. (Slovo argot označovalo ve francouzštině původně bandu profesionálních žebráků). Jsou to převleky pro to které prostředí, profesi, skupinu. Nikomu je nelze zazlívat. Chirurg žádá po zřízenci, aby mu na sál přivezl „to maso“. Učitel se ptá kolegy, kolik je ve třídě „kusů“. Herec se svěřuje, že v obecenstvu byly samé „lívance“. Raději vynechme ukázku terminologie vojenské. Uvnitř příslušné skupiny hantýrka často snižuje napětí, vede k sounáležitosti, humorným nádechem odvádí agresi. Ale pozor: není dobrým nástrojem porozumění směrem navenek. Nehodí se tam, kde přejímáme jiné role, než na které je šitá. Maso, kusy a lívance nejsou určeny ani pacientům, ani žákům, ani divákům. Nejen, že pohoršují, ale mohou způsobit i osudové nedorozumění, mohou zranit. A tak je to i s domácí zabijačkou. To, že Vás z toho mrazí, neznamená poruchu na Vaší straně. Porucha je v tom, kde, kdy, kdo a proč výraz použil. To může být projevem nedostatku citu nebo i profesionálního vyhoření. Také je ale pravda, že citlivost k jazyku se mění. Na upozornění Elišky Krásnohorské, že v opeře Šelma sedlák jsou věty jako „Bodejž by tě kráva trkla“ nebo „jen už nechytejme lelky“, jí Bedřich Smetana v dopise odpovídá, že „Mluva v textu v Dvořákově opeře je skutečně sprostá. Takového něco by se již nemělo trpět“.
(bez záruky)